Naše škola

Tak jsme tento týden začaly chodit do školy. Píšu o tom až teď, protože jsme měly zablokovaný přístup k blogspotu. Nějak moc nechápu, jak to tu tedy s tou kontrolou internetu státem je. Jednou facebook jde, podruhé ne. S blogy je to očividně podobné. Když Marta zadala do googlu "jak se dostat ve Vietnamu na blogspot", vypadly jí stránky státní (nebo snad polostátní? Nemohu to teď nikde najít.) telekomunikaní společnosti VNPT, která svým klientům radí, jak blokování překonat. My zvolily program Ultrasurf, vytvořený prý čínskými disidenty a umožňující obcházet různé firewally.

No ale zpět k naší škole. Když jsme v létě dostaly akceptační dopis, v němž stálo, že zde máme studovat vietnamštinu, myslely jsme, že nám v kanceláři pro mezinárodní studenty po domluvě umožní studovat třeba na Ústavu dějin. Chyba lávky. Pan Vinh, s nímž jsme se potýkaly již minule, řekl, že nic takového není možné. A basta. Tak jsme se tedy vydaly na náš starý známý Úsatv vietnamistiky a vietnamského jazyka, ústav určený pro zahraniční studenty. K našemu velkému překvapení jsme se nesetkaly ani se zástupcem děkana thầy Chínhem ani s jeho sekretářkou cô Yên. Místo toho nás přijala nová sekretářka cô Hương a sdělila nám, že vzhledem k tomu, že někteří studenti stále ještě nedorazili do Hanoje, výuka začíná až tento týden po pondělím rozřazovací testu. V pondělí ráno v půl deváté jsme se schromáždili ve velké učebně - my, Poláci, Rusové z Vladivostoku, Moskvy a Petrohradu, tři ukrajinští Việt Kiều, někoik Severokorejců, a pozdě ale přeci dorazivší skupina angolských studentů. Celkem více než 60 lidí. Za úkol jsme dostali písemně se v 10-15 větách představit a pak každý odpovědět na pár běžných otázek. Již v průběhu zkoušení bylo jasné, kteří z Rusů jsou z Vladivostoku. Nakonec nám cô Hương oznámila, že se budeme učit od středy, 4 hodiny 5 dní v týdnu a mlžeme zameškat maximálně 1/3 hodin. Tolik školy jsem měla naposledny na gymplu. Uf. Kdyby to takhle bývalo bylo, když jsme tu byli poprvé... No nedá se nic dělat. Chodíme tedy do školy. V naší skupině jsou ukrajinští Việt Kiều, dva Rusové z Moskvy, čtyři, resp. teď už jen tři Severokorejci, jeden Laosan a čtyři Rusové z Vladivostoku. Máme dvě paní učitelky, cô Huyền Vân, jméno druhé jsem nezaregistrovala, navíc není moc zábavná. Zato s cô Vân je legrace. Neustále něco po vietnamsku komolí. Mně říká Boba a Vladivostoku říká Vladimirstok (druhá učitelka zas na tabuli napsala, že zápis vietnamštiny latinkou vytvořil Alexan Dros - což má být Alexandre de Rhodes). Naštěstí už jsme se domluvili, že se ve třídě budou používat vietnamská jména. I mně se paradoxně pamatují lépe vietnamská jména spolužáků, než jejich vlastní. Cô Vân také dává docela solidně zabrat Severokorejcům, což jsou dva mladíci a jedna slečna, zřejmě děti zaměstnanců severokorejské ambasády, kteří se učí vietnamsky, aby se mohli za rok začít učit anglicky na vysoké škole (Ano učit se anglicky ve Vietnamu. Krom Severní Koreje si nedovedu představit horší místo.). Cô Vân jim říká soudruzi - toto oslovení začala sporadicky používat i pro další žáky, snad aby se Severokorejci necítili špatně - a klade jim záludné otázky. Například co by dělali, kdyby zemřel Kim Čong Un. Zda věří, že má člověk duši. Nebo jestli si skutečně myslí, že plánované hospodářství je dobré. Chudáci soudruzi se vždycky pěkně zapotí, aby odpověděli správně. A cô Vân je nešetří - ve Vietnamu také bývalo plánované hospodářství a ona si také myslela, že je to to nejlepší. Ale Vietnam byl strašně chudý.  Pak přišly reformy a tržní ekonomika a ukázalo se, že je to správná cesta. Člověk je totiž tvor primárně myslící na sebe samého. No, ale je to jen její názor, že. Od severokorejských soudruhů jsme se již dozvěděli, že severokorejské zdravotnictví je nejlepší na světě a že Pchjongjang je nejkrásnější na jaře, když mladí lidé společně vystupují na horu Taesong a "sdílí zde své naděje". Do toho občas některý ze spolužáků z Vladimirstoku řekne nějaký nepříliš vyzrálý vtip, ale ve vietnamštině to vyzní o mnoho lépe, zejména vezmeme-li v potaz běžné vietnamské dospělácké vtipy o "ptáčcích, co nelétají" apod. No prostě k popukání. Docela se zítra těším do školy.

Krysa chycena

Z velikosti pasti je zřejmé, že se počítá i s mnohem většími kousky

Dnes před pátou hodinou ranní sklapla past. Náš kubánský přítel Luis nám laskavě zapůjčil humánní pastičku, která krysu pouze polapí, nikoliv zabije. To má podle všeho člověk udělat sám. My ale na mordování krys střední velikosti (necelých 20 cm bez ocasu) nemáme žaludek, zejména přihlédneme-li k tomu, že naše krysa nám, krom Martina velmi decentně nahlodaného sandálu, nic zásadního neprovedla. Rozhodly jsme se tedy vypustit ji na dvoře. Koneckonců o krysu míň nebo víc, to je v tomhle zamořeném městě úplně jedno. Nedomyslely jsme však jednu věc. Na dvoře jsou psi. Docela ostří hlídači. Jakmile zmerčili krysu, jak se běží schovat do záhonu, vrhli se na ni, chvilku ji naháněli a pak ji nemilosrdně roztrhali. No uklidňuji své přecitlivělé evropské srdce tím, že krysa zemřela přirozenou cestou v hrdinném boji o život. A pejsci, kteří s největší pravděpodobností živoří, podobně jako kočka naší předloňské domácí, o vařené rýži s cibulí, si doplnili trochu proteinů.

Radosti života na koleji

Náš luxusní pokoj ve třetím patře nám skoro dovolil zapomenout na to, že přeci jen bydlíme na vietnamské koleji. Včera se nám připomněla realita. Vím, že o krysách jsem tu už párkrát psala, ale když máte jednu v pokoji, je to téma nanejvýš aktuální a zajímavé i po čtyřicáté. Takže ano, máme v pokoji krysu. Není se ani moc co divit, neustále otevřené okno našeho pokoje jistě krysy vyloženě láká. Zejména, když jsem zcela amatérsky nechala na polici ležet zabalenou čokoládu a na lednici trs banánů. Když  jsme našly ohryzané banány, řekly jsme si, že to klidně mohl být i gekon, který bydlí u nás v koupelně za karmou. Ovšem ohryzaná čokoláda byla nezvratným důkazem. Uklidňovaly jsme se tím, že sem třeba jen krysa v noci vlezla a nad ránem odešla, ale když jsme včera zaslechly hryzání v zamčené plechové skříni, kde máme všechny cennosti, bylo vše jasné. Vzaly jsme se tedy košťata s tím, že skříň otevřeme a krysu vyženeme na chodbu. Ale chyba lávky. Schovala se v předsíňce za lednicí a když jsme se ji pokoušely vyhnat, přeskočila jedním obrovským skokem Martin kufr, kterým jsme jí chtěly odříznout cestu do pokoje, a někde se tu skryla. Samozřejmě jsme vřískaly jak kdyby nás na nože bral. Všechno jídlo je teď schované v lednici, kam se krysa nedostane. Musíme doufat, že ji hlad vyžene pryč. Ovšem vzhledem k tomu, že Marta dnes zjistila, že  má čertvě ohryzaný sandál, obávám se, že budeme muset přistoupit k razantnějšímu optření a pořídit past.

V Hanoji je těžké být produktivní, vzhledem k množství faktorů, které nabourávají jakékoliv plánování. Prvním z nich jsou rozmary počasí. Pokud je například příliš horko, my méně šťastní, kteří bydlíme na pokojích vybavených jen větrákem a nikoliv klimatizací, se v noci příliš nevyspíme a celý další den jsme nepoužitelní (jako třeba dnes). Také může přijít déšť. Teprve tady jsem pochopila význam oblíbené příkladové věty paní Binh "Protože pršelo, nemohl jsem jít do školy." Když prší, ustává na ulicích jinak rušný život a všichni se schovají a čekají, až to přejde. S počasím do jisté míry souvisí i další faktor, kterým jsou ne zcela výjimečné výpadky proudu, způsobené nejspíš především přetížením sítě v horkých dnech. Když nejde proud - což může trvat klidně několik hodin - neuděláte nic. Neuvaříte si čaj, neokopírujete rozhodnutí o přidělení stipendia, nenaskenujete pas a víza v kanceláři správy kolejí a nevyfotíte se, abyste mohli obdržet studentskou knížku, do níž se zaznamenávají výplaty stipendií, což jsme všechno měly v plánu udělat dnes dopoledne. Dále tu máme dopravu. Na autobus můžete klidně čekat hodinu a na stejnou dobu uvíznout v zácpě. No a nakonec bych zmínila lidský faktor. To, že je něčí pracovní doba od 8 do 11:30 a pak od 14 do 16:30, ještě neznamená, že ho v kanceláři skutečně zastihnete. V lepším případě čekáte hodinu s tím, že kancelář je 5 minut chůze od místa, kde bydlíte, v horším přřípadě jste se na místo hodinu trmáceli jen aby vám někdo řekl, že máte přijít jindy. 

 

 

 Pohled na dvůr od nás ze třetího patra. Krásně tu profukuje, což je zatím výhoda.

A tady je naše okno! S výhledem přímo do stromu, který je přes den plný ptáčků a v noci nejspíš krys, ale těch se nebojíme, vzhledem  tomu, že se nám podařilo pověsit moskytiéry. Velkým problémem se ukázalo být shánění provázku. Našinec by čekal, že ho budou prodávat v každém papírnictví, ale v těch nebylo po provázku stopy. Nakonec se nad námi slitovala postarší paní prodavačka, které rychle došlo, že jsme studentky, bydlíme na koleji a chceme si pověsit síť a dala nám pár metrů plasového motouzu ZADARMO, což je věc v těchto končinách nevídaná.

Jak je možné, že doprava nevypadá na fotkách nikdy tak hrozivě, jako ve skutečnosti? No aspoň ten smog je snad patrný. Chvála bohu, už jsou dostavěny nadchody nad některými hlavními ulicemi, čímž serapidně zvyšuje šance, že to tu přežiju.

Pro Ladu - phở Nam Định, lahodná jako vždy!

A pro Kubu s Verčou - cá kho tộ, nebo-li pověstná "bůčková ryba"

Zpet v Hanoji!

Tak jsme uspesne dorazily do Hanoje. Letely jsme s KLM, coz by bylo docela fajn (uchazejici jidlo, vino, konak a fakt, ze jsme priletely odpoledne a ne o pulnoci), kdyby sedacky v letadle sly sklopit o vic nez o 20 stupnu a my se aspon trochu vyspaly. Skoro mam pocit, ze jsem pred rokem a par mesici ani neodjela. Po meste pribylo par vezaku, ale starou ctvrt se zemi zatim nesrovnali. Prirozene stouply ceny. Ledova kava neni za 12 ale za 18 tisic, listek na autobus zdrazil ze 3 na 5 tisic, za taxi z letiste date 500 misto 300 tisic a na koleji jiz neprideluji pokryvky, ale jen matrace a polstare. Ale vetsina veci se nezmenila - stanky s jidlem, pan, ktery dela kopie klicu, a vyse naseho stipendia jsou porad stejne. Na koleji jsou stale kubansti studenti, bydlime u Mongolky Gany, ktera tu s prestavkami zije 10 let, a ktera sice casto chodi domu nad ranem uplne ozrala, ale ma lednicku a mnoho zkusenosti a navic porad nekam jezdi, tak budeme mit pokoj ve 3. patre s oknem (sic!!!) docela casto jen pro sebe. 

Ted se pomalu vzpamatovavame z jetlagu a najizdime na vietnamsky rytmus: jidlo - kava - "mely bychom si zajit pro pasy ke spravci koleje, ale prsi, tak na to dneska kaslem" - nakup - jidlo - internet (v pocitacove herne, proto pisu bez diakritiky)- pivo. Tak snad do toho moc nezabrednu.