středa 12. ledna 2011

Cesta na jih

Má novoroční cesta na jih se nakonec pěkně vyvedla. Sice bylo vše trochu jinak, než jsem plánovala, ale to je koneckonců součást dobrodružství.

Silvestra jsem strávila u moře v Mui Ne s ruskými kamarády, v téměř stejné sestavě jako před dvěma lety. To byla taková ta klasická „dovolenková“ část cesty. V Mui Ne jsem potkala jednoho Čecha, se kterým jsme pak jeli do Phan Rangu a Nha Trangu. Bohužel jsme měli pekelnou smůlu na počasí – ve Phan Rangu, který si pamatuji jako jedno z nejslunnějších míst, kde jsem kdy byla, bylo zataženo a poprchávalo a v Nha Trangu to bylo ještě horší. Ale i tak jsme si pronajali motorku. Ve Phan Rangu to byl celkem výkon, v celém stotisícovém městě není jediná půjčovna a k přesvědčení xe oma/mototaxikáře, aby nám na den pronajal svůj stroj, jsem musela použít všechen svůj um a ještě nás to přišlo pěkně draho (asi 180 000 dongů, což je dost v porovnání s 50 000, které jsme platili v Nha Trangu). Ne, že bychom na vyjížďkách kolem obou měst viděli něco úchvatného – solná pole, která byla naším cílem byla nedávno „sklizena“, takže nic fotogenického, ale i tak to bylo zajímavé, prostě vietnamský venkov.


Vtipná taky byla doprava mezi městy místními autobusovými linkami. Autobusy k mému překvapení odjížděly víceméně podle jízdního řádu. Řidiči se nás ale samozřejmě snažili všemožně natáhnout, takže jsem si pěkně zasmlouvala. Nutno podotknout, že středo a jihovietnamský dialekt je dost nesrozumitelný, takže smlouvání a jakákoliv komunikace byla znatelně ztížena. Autobusy podle všeho fungují zároveň jako kurýrní služba. Člověk prostě u silnice pohodí balík nebo pytel s adresou, na kterou ho chce doručit, a autobus ty balíky postupně sbírá. Z Phan Rangu do Nha Trangu jsme tak jeli mimo jiné s krabicemi čerstvých ryb a slepicemi. Vzhledem ke stavu místních silnic a zcela šílenému stylu řízení se krabice všemožně pozotvíraly, takže náš autobus, a jak jsme posléze zjistili i batohy, nesmrděl jen cigaretovým kouřem a slepicemi, ale i rybinou.

Hlavním cílem mé cesty na jih však bylo navštívit mou vietnamskou kamarádku Duong a její rodinu. Vietnamci jsou lidé velmi pohostinní - bydlela jsem samozřejmě s rodinou, spala v jedné posteli se Duong a její čipernou pětaosmdesátiletou babičkou a celé čtyři dny strávené ve Vung Tau a Ba Ria, kde Duong bydlí, jsem doslova projedla. Duong neustále kupovala nějaké dobroty a její teta s maminkou vyvářely. Snědla jsem kvanta krabů, chobotnic, mušlí a všeho možného dalšího.

V moři jsem se koupala jen trochu – Vung Tau je přímořské letovisko s dlouhou tradicí, ale výhled na ropnou věž a veliké nákladní lodě na obzoru mě moc netěšil. Ve Vung Tau se totiž také ve velkém těží ropa a zemní plyn. Navíc, Duong,jako všechny Vietnamky úzkostně dbá, aby se neopálila, takže jsme se k moři většinou dostaly až k večeru. Také jsem poprvé v životě zpívala karaoke a byla současně na dvou svatbách kamarádek Duong. Veskrze vietnamský zážitek. Na cestě domů mě Duong odporučila do péče své kamarádky Anh v Saigonu, ze kterého jsem odlétala zpět do Hanoje. Anh mi zařídila ubytování a strávila jsem s ní a jejími kamarádkami příjemný večer. Skutečně je pravda, že mít přátele a známé je ve Vietnamu základ.