Moje moto

V pátek jsem si koupila motorku. Je to retro Honda Little Cub 50. Poprvé v životě vlastním motorový dopravní prostředek a musím přiznat, že jsem dost nadšená. Je lehká a málo žere, ale dva lidi uveze bez problémů. Každý den cvičím jízdu v místním provozu a zatím žiju, tak mi to snad vydrží.

xe om style :-)

Den české státnosti

Oslava dne české státnosti v našem případě probíhala na etapy. První z nich byla oficiální recepce české ambasády v hotelu Melia konaná 27. října. Pěkně jsme se s holkama - vlastně i s klukama, šli s námi Sammy a Ethan - nafintily, vzaly si taxi a hura na kachnu. Nebyl by to ale Vietnam, kdyby šlo vše hladce. Po chvíli v autě jsme zjistili, že řidič vůbec netuší, kde hotel Melia je a snaží se to od kohosi zjistit po telefonu. V tu chvíli se Marta vytočila a dala mu vietnamsky (sic!) solidní čočku, přesně takovou, jakou by dostal od místních. Chudák nestačil koukat a my koneckonců taky. Já když se tu naštvu, tak to ze mě vietnamsky moc neleze. Takže velkej respect pro Martušáka. No a kachna nakonec taky byla. A řízky a bramborovej salát a kaše a pivo a vůbec samé dobroty. Na recepci jsme potkali mnoho česky mluvících Vietnamců, kteří studovali nebo pracovali v tehdejší Československé socialistické republice. Bylo to velmi milé a hned se nám dostalo pozvání jednak na páteční sraz uměleckého klubu Bohemia v české restauraci Hoa Vien, jednak na sobotni oslavu dne české státnosti Společnosti vietnamsko-českého přátelství. Oba večery byly pěkně vypečené. Většina členů obou organizací jsou důležití lidé ve vysokých funkcích - viceministr informací, ředitel televize apod. Vizitky létaly na všechny strany, pivo teklo proudem, zpívaly se české písničky a vůbec bylo veselo. Všichni pánové nás přesvědčovali, ať jim říkáme anh (starší bratře, implikuje to bližší vztah) a nikoliv chú nebo bác (strýčku), což by bylo v dané situaci o poznání vhodnější. No já na oslovení strýčku trvala. Myslím, že užitečné styky jsou navázány a piva mám vypito na měsíc dopředu. To je přesně doba do další schůzky Společnosti vietnamsko-českého přátelství.

Poprvé v knihovně

Tak právě poprvé sedím ve studovně Národní knihovny v Hanoji. Nečtu a píšu tenhle příspěvek - zrovna čekám, až mi zkopírují dvě knihy. Knihy tu totiž půjčují pouze prezenčně. Navíc si potřebuji do textu vpisovat slovíčka, což je u kopie snesitelnější. Díky klimatizaci je tu dost zima, tak se budu muset příště lépe obléknout. Ale internet celkem funguje. Jo a žádánky na knihy se musí kupovat, to je vskutnu vietnamské. Bojím se, že ty dva svazky o Čtyřech nesmrtelných budou pěkný škvár, ale aspoň si počtu vietnamsky a možná dokonce najdu odkazy na nějaké další prameny. Uvidíme.

Tisícileté výročí Hanoje

Dnes vrcholí desetidenní oslavy tisíciletého výročí založení Hanoje. Na oslavy jsem původně byla celkem zvědavá, ale celé se to zvrhlo v naprosté šílenství. Vietnam údajně na oslavy vydal 63 milionů dolarů. Již několik dní je centrum Hanoje plné lidí, některé ulice jsou uzavřené, autobusy skoro nejezdí, xeomy jsou předražené a navíc jsou u nás v ulici zavřené všechny stánky (aby byly ulice hezčí a slavnostnější?). Dokonce byly jeden den přes noc zavřené brány do areálů kolejí, takže jsme musely v půl jedné přelézat plot. U druhé brány nám naštěstí vrátní otevřeli. Teď už naštěstí zas bývá otevřeno. A taky nás ve čtvrtek nahnali na něco, o čem jsme si původně myslely, že to bude kulturní program o Hanoji, a nakonec se z toho vyklubalo vyhlašování jakýchsi cen. Bylo to tříhodinové a trapné a ve skutečnosti šlo o to, aby v publiku byli cizinci, ktere si televize natočí a celá akce tím dostane mezinárodní rozměr. Nejlepší je, že nám za to škola zaplatila 50 tisíc dongů (50 Kč). No zkrátka, oslavy jsou pro nás především velkým znepříjemněním života. Ale Vietnamci si to očividně užívají- všichni nosí trička a čelenky I love Hanoi, fotí se u jezera a sledují přehlídky a projevy. A to i přes to, že organizace oslav je opravdu mizerná. Dokonce tu před pár dny vybuchl sklad pyrotechniky, což se vietnamská vláda snažila ututlat a asi by se jí to i povedlo, kdyby při neštěstí neumřeli i 4 Singapuřané.

Největší vojenská přehlídka byla dnes ráno. Kvanta lidí se přijely podívat z venkova, kdekdo strávil noc na ulici a lezl kamkoliv, aby měl dobrý výhled.

Další fotky a video:
http://vnexpress.net/GL/Xa-hoi/2010/10/3BA216C8/
http://vnexpress.net/GL/Xa-hoi/2010/10/3BA2169B/page_4.asp

Jo a také se údajně dnes ráno vynořila prastará posvátná želva z jezera Navráceného meče, což je velmi dobré znamení. Na internetu se objevily její fotky, ale byla by to opravdu velká náhoda, protože se vynořuje jen málokdy. Skoro mám podezření, že jde o nějakou loutku želvy, která má lid přesvědčit, že je zde vše v největším pořádku.

Takhle vypadá interiér naší učebny. Ve skutečnosti je to zasedací místnost Ústavu filozofie, kde probíhají schůze a projevy, a my se zde učíme, protože pan doktor Tu potřebuje projektor na své powerpointové prezentace (chvála bohu za ně!)

Pvní přednáška

Tak dnes jsme se konečně dočkaly - měly jsme první přednášku a přiznávám, že to bylo trochu zklamání. Ačkoliv je přednáška Autochtonní nábožneksé představy Vietnamu určena pro studenty 4. ročníku religionistiky, připomíná mi spíše nějaký úvod do studia vietnamistiky. Dnes pan doktor Thụ přednášel o kultu předků. Popravdě řečeno, nic nového jsme se s Martou nedozvěděly a doporučená literatura je vesměs populárně naučný škvár, snad krom francouzského klasika Cadierra. Ale aspoň víceméně rozumíme o čem mluví a procvičujeme si slovní zásobu. Velmi nám pomohla prezentace v powerpointu. Ani jsem nedoufala, že tu něco takového zažiji. Vtipné bylo, že přednáška se konala v zasedací místnosti ústavu, kde mají polstrované židle, vedle tabule velkou bustu Hočimina, v jejímž pozadí se skví rudá sametová drapérie se zlatým srpem, kladivem a pěticípou hvězdou a na protější stěně pak portréty Marxe, Lenina a Hočimina. No a nějak mi moc nedochází, jak tu ta škola funguje. Dnes jsme se ptaly spolužačky dokdy je hodina a ona odpověděla že asi do deseti nebo jedenácti hodin. A na konci hodiny nám vyučující oznámil, že zítra v osm budeme pokračovat, ačkoliv podle rozvrhu má být přednáška jednou týdně. Zřejmě je tu každému jedno, jestli má student ještě nějaké jiné předměty.

Tady mají nejlepší phở, co jsem kdy jedla.

Na dovře se hraje badminton pozdě do noci.

Trocha tropického hmyzu.

Antikvariát a pronájem knih

Chè - taková kaše s želé nebo ovocem nebo fazolema nebo bramborama nebo kukuřicí

V noci jsou ulice uplně prázdné

Tímhle jezdíme do školy, ale nacpaným.

Kavárna v sousedství.

Naše čtvrť je klidná a příjemná.

Čekání na autobus do školy

Univerzita

Po cestě ze školy

Naše skříň - dědictví po Mongolech. Výstižný je zejména nápis Die Mr Rat Die.

Lingvistický determinismus v praxi

Nedávno jsme v praxi zažily, co to znamená lingvistický determinimsmus. Pan Vinh, vedoucí Foreign Student´s Office, s námi vždy mluví vietnamsky, pomalu a srozumitelně. I tak pro nás samozřejmě není jednoduché všemu rozumět, vysvětlit mu, co potřebujeme, a zároveň být náležitě zdvořilé. Vietnamština je jazyk, který zdůrazňuje společenskou hierarchii mezi mluvčími a když k tomu člověk připočte, že tento jazyk ještě neovládáme nijak skvělě, je jasné, kdo je v takovéto konvezraci na koni. Byly jsme velmi překvapené, když jsme se dozvěděly, že mluví také anglicky, a jednou jsme s ním anglicky chvíli mluvily. V tu ránu se Vinh distingovaného z člověka, z něhož čiší autorita, proměnil v mladíka, který se s námi bavil jako rovný s rovnými. A na koni byly my. To je zřejmě také důvod, proč s námi od té doby anglicky mluvit odmítá.