čtvrtek 30. září 2010

Peripetie se školou

Tak se nám včera s Martou skutečně podařilo vstát v půl šesté. Sice se spustila bouřka jen chvíli před tím, než jsme vyrazily do školy, ale zas takhle brzo není na ulicích moc lidí a je příjemně. Do školy jsme dorazily po půl sedmé. Nedostaly jsme rozvrh religionistiky, jen nám pan Tuấn naškrabal na kus papíru pár předmětů s časy a čísly místností, kde se učí, a tak jsme s překvapením zjistily, že ranní hodina byla hodina o islámu. Na to jsme se samozřejmě vykašlaly. Od jedné ze studentek jsme si půjčily rozvrh a poznamenaly si, kdy a kde se koná přednáška o původních vietnamských náboženských představách. Počkaly dvě hodiny na pana Vinhe, ale ten nám v zásadě řekl, ať už ho neotravujeme, že prý islám je přece také náboženství a my tu náboženství máme studovat. Naštěstí jsme si na webu našly stránky Ústavu vietnamistiky a rozvojových studií. Je to sice placená škola pro zahraniční studenty, ale na chodbě ústavu jsme potkali pana Vu, který nám slíbil, že se poptá, zda bychom mohly chodit na nějaké předměty. Pan Vu nám k našemu překvapení asi za 2 hodiny (což je na místní poměry rychlost nevídaná) napsal email, že by snad šlo, abychom na něco chodily a že máme zkontaktovat vedoucí oboru. Zítra ji snad zastihneme.

Také teď akutně řešíme akceptační dopis, který potřebujeme přiložit k žádosti o finanční příspěvek na druhý semestr našeho pobytu tady. Pan Vinh řekl, že on ho psát nebude, protože se nikdy nesetkal s tím, že by si někdo chtěl na vlastní náklady prodloužit studijní pobyt. Že nám ho má napsat vedoucí Ústavu filozofie, tu jsme ale ještě ani neviděly a tyhle věci tu trvají strašně dlouho, pokud člověk nenosí dárky. Včera jsme se proto rozhodly zajít na Ústav vietnamistiky a vietnamského jazyka, který je vedle naší koleje a kde si budeme tak jako tak platit hodiny vietnamštiny, ať nám to napíšou tam. Bylo nám sděleno, že pokud chceme papír s razítkem, musíme zaplatit. Takže mám dopředu zaplacený celý semestr vietnamštiny a můj účet je o 11 tisíc lehčí.

Večer jsme byly na večeři s Polkama Alou a Karolinou. Studují v Poznani a jsou tu z toho trochu vyjevené – asi jako my před dvěma lety. Opět se potvrdilo, že střední Evropa je holt střední Evropa. Bavíme se sice anglicky, ale když si mezi sebou povídáme česky, resp. polsky, je tomu celkem rozumět. Ta angličtina se nám ale včera nevyplatila – celý náš středoevropský dívčí rozhovor o mužích, Vietnamu a Vietnamcích si, jistě s velkým zaujetím, poslechl pán od vedlejšího stolu, který nás později plynulou angličtinou chtěl pozvat na pivo. Je zde dost neobvyklé, že někdo místní umí anglicky, zejména v naší čtvrti. Pozvání jsme s díky odmítly.

Dnes jsme ve škole konečně dosáhly aspoň částečného úspěchu. Ne, že bychom byly na nějaké přednášce. Ladě přednáška odpadla, v učebně, kde měla být přednáška o původních náboženských představách Vietnamu, nikdo nebyl a my jsme šly na Ústav filozofie shánět rozvrh hodin. Setkaly jsme se ale s několika vyučujícími z ústavu. Všichni byli tentokrát moc milí. Dozvěděly jsme se, že rozvrh nám snad někdo dá zítra (je možné, že ho nemají všichni vyučující nebo že není nikde k dispozici k nahlédnutí?) a profesor Cường z religionistiky si s námi popovídal a doporučil nám nějaké knihy. Také jsme se stavily za panem Vinhem a daly mu vázu z broušeného skla – snad nám tedy vystaví studentské průkazy. Také jsme se porozhlédly po univerzitním knihkupectví. Koupila jsem si slovník nejpoužívanějších sinovietnamských výrazů obsahující i čínské znaky a jakýsi úvod do symboliky vietnamských buddhistických pagod. To by se mohlo hodit. Odpoledne jsem se viděla s Thảo, svou studentkou češtiny, kterou jsem učila minulý rok na podzim. Studuje za nekřesťanské peníze ekonomii v angličtině na nějaké soukromé vysoké škole v Praze a teď byla na měsíc za rodinou v Hanoji. Bydlí úplně na severu starého města v typickém domečku tradičního typu s obývacím pokojem otevřeným do ulice, který zároveň slouží jako krámek. K mému úžasu jsme se celou dobu až na pár slovíček bavily vietnamsky. Ačkoliv je fakt, že šlo o běžná konverzační témata. Poznala jsem bodrého tatínka, mladšího bratra, tříletou tlustou neteř a kamarádku Hằng, která žila pět let na Proseku a umí trochu česky. Mám její číslo.

pondělí 27. září 2010

Nabité pondělí

Hanoj se připravuje na oslavy výročí 1000 let založení města. Už když jsme tu byly minule, byl v centru u jezera Navráceného meče obrovský světelný billboard odpočítávající dny zbývající do výročí. Teď už přípravy kulminují – v centru se opravují domy, nově se vápnem bílí spodky kmenů stromů (že by proti plísni?), ulice jsou ozdobené květinami a světelnými dekoracemi, staví se pódia a nacvičují průvody, objevily se nové sochy oslavující Vietnam, Hanoj, mír apod. Včera večer jsme se byly s Ladou projít v centru kolem jezera a nevěřily jsme svým očím. Ačkoliv samotné oslavy se budou konat až od 1. do 10. října, centrum bylo plné lidí. Nad jezerem se odehrávala nejspíš teprve zkouška světelné show, z reproduktorů se linula velmi hlasitá unylá hudba, chrám Ngọc Sơn na jezeře byl osvícený k nepoznání. Kolem jezera byl neuvěřitelný zmatek – lidé, kteří se procházeli a fotili s tou parádou, pouliční prodavači občerstvení, ulice zacpané motorkami. Na mostě vedoucím k chrámu Ngợc Sơn probíhala zkouška módní přehlídky tradičních vietnamských oděvů áo dài. Takovou koncentraci vysokých Vietnamců jsem v životě neviděla a asi už nikdy neuvidím. Mých 158 cm je zde řekla bych průměrná výška, ale tentokrát i Lada - která měří na místní poměry neuvěřitelných 179 cm a je všude nejvyšší – potkala kluka, který ji minimálně o hlavu převyšoval. Modelky a modelové holt musí být vysocí všude na světě.

Když jsme se dost vynadívaly na tu nádheru, vydaly jsme se na něco k jídlu do kavárny Puku. Dříve byla hned u jezera, ale teď se přestěhovala dále na západ, do francouzské koloniální vily. Musím říct, že mě to trochu zklamalo. Vila je sice krásná, ale podnik je drahý skoro i na české poměry a v zásadě nic moc. Dřív se mi líbil víc. Možná ho ocením za pár měsíců - až se mi bude stýskat po evropském jídle, můžu si tu dát dobrý burger za 70 korun.

Dnes jsme dopoledne zašly k panu řediteli, manažerovi, správci či jánevímco kolejí, kde bydlíme. Jednak po každé z nás chtěl dohromady 14 fotek (nedovedu si představit, k čemu jich můžou tolik potřebovat), jednak jsme chtěly urgovat naše stěhování. Koleje jsou bohužel zcela plné, ale pokud se něco uvolní, dá nám hned vědět. Vypadal, že to myslí vážně. Jeho kolega si s námi povídal, pozvali nás na nějaký oficiální „průvod národů“ konaný, jak jinak, při příležitosti 1000. výročí Hanoje. Vyzvednou nás 10.října v 5 hodin ráno na koleji. Ano, to je zde normální čas na to vstát. Prý abychom se vyhnuli ranní zácpě. Také jsme trochu tlumočily dvěma Polkám, které vietnamsky skoro neumí. Popravdě si tu v té díře začínám zvykat a jediné, co mě znepokojuje je to, že mi brzo začne plesnivět oblečení a knihy. Zřejmě jsme již překonaly jetlag, takže jsem poslední dvě noci spala.

Také jsme se dnes ve škole setkaly s učiteli z oborů, na které máme chodit. Pan Vinh, který nám se zařizováním pomáhá, je prostě zlatý. Dnes jsme zjistily, že mluví velmi dobře anglicky, ačkoliv s námi doposud mluvil jen vietnamsky. Jakmile jsme přišly na smluvenou schůzku do jeho kanceláře, řekl nám pan Vinh, že je na univerzitě jedna Češka, která by se s námi ráda setkala. Za chvíli se objevila Tereza, postgraduální studentka geografie, která zde provádí výzkum migrace. Vypadá moc sympaticky a posléze jsme zjistily, že máme společné známé a že jsou s Ladou spolužačky z gymnázia. Hanoj a Praha, Vietnam a Čechy jsou malé. Domlouvání rozvrhu bylo veselé. S Ladou se setkal vedoucí katedry politologie. Byl velmi milý, mluvil zřetelně a srozumitelně a ujistil Ladu o tom, že se pokusí jí ve všem vyjít vstříc. Navíc Lada dostala rozvrh hodin. My s Martou se setkaly s profesorem Tuanem, který pekelně huhňal, drmolil a chvílemi mi přišlo, že na nás kouká jak na blbce. Zejména, když se nás ptal, jestli umíme číst vietnamsky. No zkrátka nevypadal z nás moc nadšeně. Napsal nám nějaké časy, kdy máme chodit do školy, ale rozvrh s předměty jsme nedostaly. Tak vůbec nevíme, co nás zítra čeká za přednášku. Naštěstí, jak jsem již řekla, pan Vinh mluví anglicky, takže nám to čemu jsme neporozuměly, přeložil. Také z něj vypadlo, že se vlastně chce učit česky a že byl kdysi v Ostravě, na návštěvě u své švagrové. Po všem tomhle domlouvání jsme ještě zašly s Terezou na kafe. Je tu už delší dobu, takže má kontakty. A vzhledem k tomu, že se zabývá vietnamskou migrací, tak zná i mnoho Viet xu – Vietnamců, kteří žili v Čechách. Tak snad taky brzy nějaké potkám. Tereza má motorku, takže od školy odsvištěla na schůzku s jiným Čechem, který tu také dělal nějaký výzkum a zítra odjíždí. Nám se podařilo uprostřed dopravní špičky přejít čtyřproudý bulvár Nguyen Trai a najít zastávku autobusu číslo 21. Cesta k univerzitě trvá mimo špičku čistého času 15 minut cesty autobusem. Mimo špičku také autobus jezdí často. Ovšem cesta zpět nám zabrala o hodně déle. Ve špičce nabírají autobusy velká zpoždění. Na jednadvacítku jsme čekaly snad půl hodiny. Pak přijely tři za sebou, z nichž první dvě zastávku prostě projely, protože byly plné. Autubusy tu v zastávce nezřídka pouze hodně zpomalí a cestující do nich naskakují za jízdy.Naštěstí už víme, jak na to.

Tak změna. Zítra nám škola nezačíná v osm, ale v sedm hodin. Asi budu skutečně muset najet na vietnamský denní rytmus.

neděle 26. září 2010

Pozitiva života na koleji

Ačkoliv máme hrozný pokoj, má život na koleji i své nesporné výhody. Především se člověk snadno a rychle seznámí s dalšími studenty, kteří jsou pak cenným zdrojem informací a jsou ochotní člověku pomoci. S námi v přízemí žijí Kubánci a Bělorusové, nad námi především Mongolové a taky pár Maďarek. Asi nikoho nepřekvapí, že Kubánci jsou nejsympatičtější. Většinou jsou tu na celou délku studia, takže na5 let, a pokoje mají dozařízené ledničkami a vařiči. Celé dny se z jejich pokojů line Shakira nebo jiný pop, oni tancují na chodbě a zcela očividně si užívají života. Jediný, kdo netancuje je Luis. Tvrdí o sobě, že je jediný Kubánec, který neumí tancovat salsu, ale nevypadá, že by ho to trápilo. Luis nás pouští na internet (v jejich pokoji je skvělý signál), Martě dal první hodinu jízdy na motorce a tak celkově je moc fajn. S Maďarkou Ritou zas člověku dojde, že střední Evropa je málo platné kulturně relativně dost homogenní prostor. Ani jsme se moc nebavily, ale mám takový pocit, že si budeme rozumět.

sobota 25. září 2010

Noc

To, že náš pokoj je strašný, jsem již zmínila, doposud jsem však své problémy se spánkem zde i v předchozím pokoji přičítala především jetlagu. Nakonec se mi většinou po nějaké době podařilo usnout a s drobnými probuzeními se propřeválet nocí. Tato noc byla jiná. Ačkoliv čerpadlo přestalo čerpat už po půlnoci, přeci jen jsem se kvůli krysám rozhodla nechat okno zavřené. Kvality vzduchu v našem pokoji jsou těžko představitelné, nejvýraznější z nich jsou vysoká vlhkost i teplota. Jediným osvěžením je větrák značky VinaWind, který je sám o sobě hlučný a navíc v něm nepravidelně rachtá jakási uvolněná součástka. Odhaduji, že jsem spala tak 4 hodiny. Lada nespala vůbec. Zajímalo by mě, kdy nastane tak fatální únava, že prostě padnu a bude mi všechno jedno. Snad se dřív přestěhujeme.

Zrovna nám pod oknem porcují maso.


pátek 24. září 2010

Tak jsme se přestěhovaly na horší kolej. Sama o sobě je asi celkem fajn, ale náš pokoj je dost hroznej. Sice jsme ho vyšůrovaly a vypadá teď tak o 200% líp než když jsme ho viděly poprvé, ale je v přízemí, takže je děsně vlhkej a nehejbe se v něm vzduch, a navíc naše okno vede přímo do kuchyně místní menzy a nejde ho mít přes den otevřené, protože z něj jde puch smaženého jídla a zaměstnanci menzy nám vidí až do žaludku. Krom toho je někde hned vedle okna čerpadlo či co, které dělá v noci strašidelný hluk. Musíme se co nejdřív přestěhovat, klidně i na jiný pokoj na koleji - co jsme tak nakukovaly do těch ve vyšších patrech, vypadaly oproti našemu moc hezky. Ačkoliv je kolej plná, pan vrátný - moc milý pán, který byl před tuším 21 lety v Praze - nám slíbil, že se poptá, co by se s tím dalo dělat. Jestli se mu povede něco vyjednat, dostane krabici sušenek. Taky internet už snad budeme brzo mít i na pokoji (teď chodíme do kavárny za rohem). Na koleji sice volně k dispozici není, ale už jsme zjistily, že jeden Mongol, kterej bydlí va třetím patře, má svojí wifinu a za poplatek poskytne připojení. Někteří studenti zde bydlí dlouhodobě, třeba i šest let, takže mají pokoje dobře vybavené - nakoupili si lednice, vařiče a klimatizace. Jo a facebook je tu zablokovanej. Jde se na něj sice nějak dostat, ale zatim mi nestálo za to zjišťovat jak.

Jinak před chvílí mi volal pan Vinh z univerzity, že v pondělí odpoledne se máme sejít s vyučujícími z našich oborů a domluvit se na rozvrhu. Tak jsem zvědavá, co z toho bude. Na jednu stranu bych nerada měla jen jednu přednášku týdně, na druhou bych nebyla uplně nadšená, kdybych měla do té díry, kde je univerzita, jezdit každý den na hodinu.

čtvrtek 23. září 2010

Hanoj podruhé

Tak už jsme tu. Let trval 22 hodin, včetně sedmihodinové pauzy na letišti v Soulu. Letěly jsme s Korea Airlines a bylo to dost fajn, ačkoliv Air France měli minule lepší jídlo. Do Hanoje jsme přiletěly v úterý pozdě v noci. Při shnánění taxi jsme si poprvé zasmlouvaly a nechaly jsme se zavézt na kolej, kde jsme bydlely minule. Je to na místní poměry luxusní kolej, na pokojích jsou klimatizace, lednice a televize. Naštěstí měli volný pokoj a noc nás vyšla levněji, než v hotelu. Za tuhle kolej se totiž samozřejmě platí. My máme bydlet na jiné koleji, která je horší, ale zadarmo, pro studenty, kteří dostali stipendium. Včera jsme se kvůli jetlagu nezmátořily dřív než před polednem, ale i tak jsme se zvládly dát si bún chả k obědu, sinh tố v oblíbené kavárně a dopravit se na mototaxi na Fakultu společenských a humanitních věd, která je vcelku daleko na jihozápadním okraji Hanoje. Musím přiznat, že jízdě na motorce v hustém provozu jsem trochu odvykla. Navíc řidiči mototaxi se s tím moc nepářou. Ale jde jen o zvyk. Na fakultě jsme se překvapivě snadno doptaly na International Cooperation Office. Zde šlo všechno jako po másle, což byla po celé naší anabázi se stipendii příjemná změna. Pan Vinh, který s námi jednal, mluvil vietnamsky velmi srozumitelně a domluvily jsme se s ním, že nebudeme studovat v jazykovém centru pro cizince, nýbrž spolu s vietnamskými studenty na regulérních oborech. Asi to bude zezačátku dost kouř - přeci jen ještě moc nerozumíme a škola je od naší koleje dost daleko, ale zas se toho o dost víc naučíme. Taky jsme si včera pořídily mobily. Dnes nás čeká stěhování na tu horší kolej. Už jsme nakukovaly do pokoje a vypadá to dost příšerně - je to v přízemí hned u vchodu a v koupelně chybí okenní tabulka, takže tam bude plno krys. No ale co, je to zadarmo a asi si stejně brzy pronajmeme nějaký byt či dům, jen co budeme vědět, že dorazí Sammy.

A jak se cítím? Trochu jako bych měla déja vu. Jsem strašně překvapená, že návrat do Hanoje byl tak jednoduchý. Největší horka podle všeho už přešla, bydlíme v místě, které už známe a které se příliš nezměnilo, víme kde a co jíst a komunikace ve vietnamštině více méně funguje. Jen ještě doladit dopravu po městě a dostat se do normálního denního rytmu.

úterý 21. září 2010

Tak tímto po delší odmlce oživuji svůj blog. Ačkoliv to s naším pobytem ve Vietnamu už vypadalo bledě, přeci jen jsme nakonec vyrazily z Prahy a teď už sedíme na letišti v Seoulu a čekáme na přípoj do Hanoje. Jsem strašně zvědavá.