úterý 28. prosince 2010

Vánoce v Hanoji

Vánoční/novoroční večírek, pořádaný 23. prosince pro zahraniční studenty a zaměstnance kolejí již barvitě vylíčila na svém blogu Lada (http://blabiq.blogspot.com/2010/12/vecirek-k-novemu-roku-aneb-kadr-co.html). Snad bych k tomuto zdařilému popisu ještě dodala, že jsme se na večírku zdarma dobře najedly a napily. Kombinace laciného vína s kolou mi připomněla střední školu a dokonce se mi podařilo ukořistit i kousek ruského salátu, který z větší části bez milosti zabavili chlapci z Vladivostoku, měli ho doslova plné talíře.
Na Štědrý večer jsme se - místo dávání dárků - rozhodli zajít do vyhlášené české restaurace Hoa Vien na nějakou českou klasiku. Nakonec jsme si dali řízek s bramborovou kaší, smažený sýr a bramboráky, vše s tatarkou. Legrační bylo, že všechno jídlo bylo uzpůsobeno vietnamskému stolování, tudíž nakrájené na kousky, které jsme si zřejmě měli naložit do připravených misek a zobat hůlkami. Vlastně si už ani nevzpomínám, jak jsem nakonec jedla, jen si matně vybavuji, že takhle moc mi bramborová kaše snad nikdy nechutnala. A také naprosté koma z přejedení, které po řízku s kaší a tatarkou následovalo - přeci jen je to něco jiného, než sníst mísu rýžových nudlí. A když se připočte na místní poměry silné světlé pivo Hoa Vien... Z restaurace jsme odcházeli relativně brzy a rozjařeni. Dobrá nálada, kterou jsem měla při vyhlídce na cestu domů prázdnými ulicemi, mě záhy přešla. Kolem desáté večer byla obrovská zácpa, protože všichni na Štědrý večer vyjeli na projížďku kolem jezera, případně do kostela, zkrátka "đi chơi".

pátek 24. prosince 2010

Veselé Vánoce a šťastný nový rok!
(nic vánočnějšího než tuhle čokoládovou figurku - již sněděnou, jsem nenašla)

středa 15. prosince 2010




Takhle vypadá pošmourná skorozimní Hanoj. A bude ještě hůř. O víkendu po dvou měsících poprvé zapršelo. Vlastně se rozmrholilo a s drobnými přestávkami mrholí stále. Musím přiznat, že zatím se mi to líbí - postupně se smývá všechen prach a špína z ulic, celkově je venku méně lidí a taky mi tohle počasí připomíná Huế před dvěma lety. Je to takové melancholické. Na druhou stranu se ochlazuje. Zítra má být maximálně 12 stupňů, což v zemi, kde topení nepatří mezi běžnou výbavu pokojů, začíná být na pováženou, zejména když si člověk uvědomí, jak je tu vlhko (v našem přízemním pokoji pak extra vlhko). Jediné štěstí je, že zima není nikdy dlouho. O víkendu nás opět čekají teploty přes 20 stupňů.

pátek 3. prosince 2010

Tak jsme se na první hodině předmětu Buddhismus a národ dozvěděly, že tři nejdůležitější myšlenkové směry, které zvenčí ovlivnily vietnamskou kulturu, jsou 1) křesťanství 2) buddhismus a 3) ... hádejte co? No ano, je to marxismus-leninismus! O konfucianismu nepadla ani zmínka.

pátek 26. listopadu 2010

Život vietnamských žen

To, že život vietnamských žen není žádná procházka růžovou zahradou, asi není žádným překvapením. Už jsem tu někde psala o tom, jak mě šokovalo, že tu ženské pracují po nocích na stavbách. A také jako popelářky. Jak nám vysvětlila naše paní učitelka cô Vân, práce popeláře je špinavá a pod úroveň mužů, tak jí musejí dělat ženy. Také jsme s holkama zaznamenaly, jak hrubě se často místní muži k ženám chovají. Kluci občas prostě holkám jednu ubalí. Dokonce i na přednáškách nejde předseda třídy (ano, tato funkce je důležitá i na vysokoškolské úrovni) pro ránu daleko. Sem tam nějaká ta facka nebo ďaha loktem nejspíš pomáhá efektivně usměrňovat chod třídy. Na ulicích také není problém potkat ženskou s monclem. Jak mi předevčírem řekl jeden maďaro-vietnamský známý, který tu mimo jiné občas točí dokumenty, stalo se mu nedávno, že měl točit rozhovor s nějakou umělkyní, která mu nakonec rozhovor odřekla, protože ji manžel den předtím pěkně zmaloval. Tomu by odpovídal i článek, který jsem si včera přečetla na vietnamském BBC. Vietnamská vláda ve spolupráci s OSN provedla průzkum mezi 4838 vdanými, rozvedenými či ovdovělými ženami ve věku 18 až 60 let, podle kterého 34% respondentek někdy v životě zažilo případně zažívá fyzické násilí ze strany manžela. Když se k fyzickému týrání připočítá psychické, jedná se již o 58% respondentek (pro srovnání v ČR je to 38% respondentek). Většina žen se samozřejmě snaží o problému nemluvit a chránit tak cenné rodinné štěstí. Domácí násilí je podle všeho všeobecně přijímaným faktem, se kterým je nutné se smířit stejně jako s mnoha jinými těžkostmi v životě.

úterý 23. listopadu 2010

Začínám být líná psát, přeci jen se tu většinou zas tak nic moc zvláštního neděje. V sobotu se mi ale stalo něco, co se mi tu už pravděpodobně nestane. Myslím, že jsem již zmiňovala, jak tu vypadá veřejná doprava, tedy autobusy - samé strkání, naskakování a vyskakování za jízdy, dlouhé čekání a také to, že řidič autobusu spolu s průvodčím jsou pány a člověk může být rád, když mu vůbec otevřou dveře. V sobotu večer jsme se potřebovali dostat z tzv. Chicken street, kam nás vzala jedna německá známá na grilované kuře, do asi 3 km vzdálené Cinematheque, což je takový kavárno-kino-klub. Obě místa leží na trase autobusu číslo 34, tak jsme si řekli, že se svezeme. Bylo však již půl deváté – autobusy oficiálně jezdí do devíti, ale tady si člověk nemůže být nikdy jistý – a tak jsme to po 10 minutách čekání vzdali a vyrazili pěšky. Ušli jsme asi 100 metrů a objevil se náš autobus. Sam pohotově vskočil do silnice a mával na řidiče, ať nám zastaví. Věřte nevěřte, řidič nám nejenže zastavil, ale navíc ještě sjel ke kraji silnice, aby se nám lépe nestupovalo. Všichni lidé v autobusu z toho měli náramnou legraci, zejména když jsem řidiče ujistila, že mluvíme vietnamsky a že mu moc děkujeme. On ještě vesele vykřikoval něco o chudých zápaďácích, kteří nemají na taxíka. Zastávka, na které jsme vystupovali, je hned u Cinematheque. Tohle se může stát skutečně jen tady. Vše prostě záleží na štěstí.

To jsem koneckonců měla i později. Nejenže byl koncert v Cinematheque moc fajn, především vystoupení mladé vietnamské jazzové zpěvačky Phuong bylo okouzlující, ale navíc jsem náhodou narazila na jednoho vietnamského známého, kterého jsem potkala před více než rokem v Praze. Tak jsme potom ještě šli s jeho kamarády v noci na něco malého k jídlu do staré čtvrti. Z něčeho malého se vyklubalo grilované hovězí. Seděli jsme na ulici, grilovali maso, kolem občas projelo policejní auto s megafonem hrozící razií, pokud restaurace ihned nezavře, takže se střídavě zhasínalo a rozsvěcelo světlo a vůbec to byla legrace. Oficiální zavírací doba se podle všeho od minula posunula z desáté na dvanáctou hodinu večerní.

středa 10. listopadu 2010

Ovzduší v Hanoji je v poslední době obzvlášť husté. Na podzim tu skoro neprší, takže smog a prach ze staveb se drží ve vzduchu. K tomu je třeba připočítat neustálé pálení všeho možného - od slámy po odpadky. Jedna taková odpadková hora (na fotce je jen ubohý zbytek) již druhým týdnem doutná zhruba 20m od naší koleje. Krom organického odpadu je v ní hafo polystyrenu a dalších plastů.
Raději si ani nepředstavuji, co za zplodiny vzniká při spalování takových věcí za nízkých teplot. Vietnamci nevypadají, že by je kouř halící okolí nějak vzrušoval, a v klidu hrají fotbal na přilehlém dvorku. My se snažíme příliš neotvírat dveře a nevětrat. Také mám podezření, že úporný kašel, který mě sužuje od té doby, co jsem byla nemocná, je způsoben mimo jiné kvalitou zdejšího ovzduší. Nejprve jsem zobala jeden ze tří druhů prášků, které mi na kašel dali v lékárně, ale moc to nefungovalo. V neděli jsem se rozhodla, že zkusím vietnamský sirup proti kašli, který mi doporučila jedna kamarádka. Chutná jako tekutá tygří mast s medem a podle příbalové informace (jejíž obrázkovou část pro ilustraci přikládám) funguje úplně na všechny druhy kašle - od kašle při chřipce a nachlazení, přes kašel při alergii na počasí (sic!), po kašel způsobený nadměrnou konzumací alkoholu, kouřením a zpíváním karaoke.

neděle 31. října 2010

Moje moto

V pátek jsem si koupila motorku. Je to retro Honda Little Cub 50. Poprvé v životě vlastním motorový dopravní prostředek a musím přiznat, že jsem dost nadšená. Je lehká a málo žere, ale dva lidi uveze bez problémů. Každý den cvičím jízdu v místním provozu a zatím žiju, tak mi to snad vydrží.




Posted by Picasa



xe om style :-)

Den české státnosti

Oslava dne české státnosti v našem případě probíhala na etapy. První z nich byla oficiální recepce české ambasády v hotelu Melia konaná 27. října. Pěkně jsme se s holkama - vlastně i s klukama, šli s námi Sammy a Ethan - nafintily, vzaly si taxi a hura na kachnu. Nebyl by to ale Vietnam, kdyby šlo vše hladce. Po chvíli v autě jsme zjistili, že řidič vůbec netuší, kde hotel Melia je a snaží se to od kohosi zjistit po telefonu. V tu chvíli se Marta vytočila a dala mu vietnamsky (sic!) solidní čočku, přesně takovou, jakou by dostal od místních. Chudák nestačil koukat a my koneckonců taky. Já když se tu naštvu, tak to ze mě vietnamsky moc neleze. Takže velkej respect pro Martušáka. No a kachna nakonec taky byla. A řízky a bramborovej salát a kaše a pivo a vůbec samé dobroty. Na recepci jsme potkali mnoho česky mluvících Vietnamců, kteří studovali nebo pracovali v tehdejší Československé socialistické republice. Bylo to velmi milé a hned se nám dostalo pozvání jednak na páteční sraz uměleckého klubu Bohemia v české restauraci Hoa Vien, jednak na sobotni oslavu dne české státnosti Společnosti vietnamsko-českého přátelství. Oba večery byly pěkně vypečené. Většina členů obou organizací jsou důležití lidé ve vysokých funkcích - viceministr informací, ředitel televize apod. Vizitky létaly na všechny strany, pivo teklo proudem, zpívaly se české písničky a vůbec bylo veselo. Všichni pánové nás přesvědčovali, ať jim říkáme anh (starší bratře, implikuje to bližší vztah) a nikoliv chú nebo bác (strýčku), což by bylo v dané situaci o poznání vhodnější. No já na oslovení strýčku trvala. Myslím, že užitečné styky jsou navázány a piva mám vypito na měsíc dopředu. To je přesně doba do další schůzky Společnosti vietnamsko-českého přátelství.

středa 13. října 2010

Poprvé v knihovně

Tak právě poprvé sedím ve studovně Národní knihovny v Hanoji. Nečtu a píšu tenhle příspěvek - zrovna čekám, až mi zkopírují dvě knihy. Knihy tu totiž půjčují pouze prezenčně. Navíc si potřebuji do textu vpisovat slovíčka, což je u kopie snesitelnější. Díky klimatizaci je tu dost zima, tak se budu muset příště lépe obléknout. Ale internet celkem funguje. Jo a žádánky na knihy se musí kupovat, to je vskutnu vietnamské. Bojím se, že ty dva svazky o Čtyřech nesmrtelných budou pěkný škvár, ale aspoň si počtu vietnamsky a možná dokonce najdu odkazy na nějaké další prameny. Uvidíme.

neděle 10. října 2010

Tisícileté výročí Hanoje

Dnes vrcholí desetidenní oslavy tisíciletého výročí založení Hanoje. Na oslavy jsem původně byla celkem zvědavá, ale celé se to zvrhlo v naprosté šílenství. Vietnam údajně na oslavy vydal 63 milionů dolarů. Již několik dní je centrum Hanoje plné lidí, některé ulice jsou uzavřené, autobusy skoro nejezdí, xeomy jsou předražené a navíc jsou u nás v ulici zavřené všechny stánky (aby byly ulice hezčí a slavnostnější?). Dokonce byly jeden den přes noc zavřené brány do areálů kolejí, takže jsme musely v půl jedné přelézat plot. U druhé brány nám naštěstí vrátní otevřeli. Teď už naštěstí zas bývá otevřeno. A taky nás ve čtvrtek nahnali na něco, o čem jsme si původně myslely, že to bude kulturní program o Hanoji, a nakonec se z toho vyklubalo vyhlašování jakýchsi cen. Bylo to tříhodinové a trapné a ve skutečnosti šlo o to, aby v publiku byli cizinci, ktere si televize natočí a celá akce tím dostane mezinárodní rozměr. Nejlepší je, že nám za to škola zaplatila 50 tisíc dongů (50 Kč). No zkrátka, oslavy jsou pro nás především velkým znepříjemněním života. Ale Vietnamci si to očividně užívají- všichni nosí trička a čelenky I love Hanoi, fotí se u jezera a sledují přehlídky a projevy. A to i přes to, že organizace oslav je opravdu mizerná. Dokonce tu před pár dny vybuchl sklad pyrotechniky, což se vietnamská vláda snažila ututlat a asi by se jí to i povedlo, kdyby při neštěstí neumřeli i 4 Singapuřané.


Největší vojenská přehlídka byla dnes ráno. Kvanta lidí se přijely podívat z venkova, kdekdo strávil noc na ulici a lezl kamkoliv, aby měl dobrý výhled.

Další fotky a video:
http://vnexpress.net/GL/Xa-hoi/2010/10/3BA216C8/
http://vnexpress.net/GL/Xa-hoi/2010/10/3BA2169B/page_4.asp

Jo a také se údajně dnes ráno vynořila prastará posvátná želva z jezera Navráceného meče, což je velmi dobré znamení. Na internetu se objevily její fotky, ale byla by to opravdu velká náhoda, protože se vynořuje jen málokdy. Skoro mám podezření, že jde o nějakou loutku želvy, která má lid přesvědčit, že je zde vše v největším pořádku.

čtvrtek 7. října 2010

Takhle vypadá interiér naší učebny. Ve skutečnosti je to zasedací místnost Ústavu filozofie, kde probíhají schůze a projevy, a my se zde učíme, protože pan doktor Tu potřebuje projektor na své powerpointové prezentace (chvála bohu za ně!)



Posted by Picasa

pondělí 4. října 2010

Pvní přednáška

Tak dnes jsme se konečně dočkaly - měly jsme první přednášku a přiznávám, že to bylo trochu zklamání. Ačkoliv je přednáška Autochtonní nábožneksé představy Vietnamu určena pro studenty 4. ročníku religionistiky, připomíná mi spíše nějaký úvod do studia vietnamistiky. Dnes pan doktor Thụ přednášel o kultu předků. Popravdě řečeno, nic nového jsme se s Martou nedozvěděly a doporučená literatura je vesměs populárně naučný škvár, snad krom francouzského klasika Cadierra. Ale aspoň víceméně rozumíme o čem mluví a procvičujeme si slovní zásobu. Velmi nám pomohla prezentace v powerpointu. Ani jsem nedoufala, že tu něco takového zažiji. Vtipné bylo, že přednáška se konala v zasedací místnosti ústavu, kde mají polstrované židle, vedle tabule velkou bustu Hočimina, v jejímž pozadí se skví rudá sametová drapérie se zlatým srpem, kladivem a pěticípou hvězdou a na protější stěně pak portréty Marxe, Lenina a Hočimina. No a nějak mi moc nedochází, jak tu ta škola funguje. Dnes jsme se ptaly spolužačky dokdy je hodina a ona odpověděla že asi do deseti nebo jedenácti hodin. A na konci hodiny nám vyučující oznámil, že zítra v osm budeme pokračovat, ačkoliv podle rozvrhu má být přednáška jednou týdně. Zřejmě je tu každému jedno, jestli má student ještě nějaké jiné předměty.

neděle 3. října 2010

Tady mají nejlepší phở, co jsem kdy jedla.

Na dovře se hraje badminton pozdě do noci.


Trocha tropického hmyzu.

sobota 2. října 2010

Antikvariát a pronájem knih

Chè - taková kaše s želé nebo ovocem nebo fazolema nebo bramborama nebo kukuřicí

V noci jsou ulice uplně prázdné

Posted by Picasa
Tímhle jezdíme do školy, ale nacpaným.

Kavárna v sousedství.

Naše čtvrť je klidná a příjemná.



Čekání na autobus do školy

Univerzita

Po cestě ze školy



Naše skříň - dědictví po Mongolech. Výstižný je zejména nápis Die Mr Rat Die.

Lingvistický determinismus v praxi

Nedávno jsme v praxi zažily, co to znamená lingvistický determinimsmus. Pan Vinh, vedoucí Foreign Student´s Office, s námi vždy mluví vietnamsky, pomalu a srozumitelně. I tak pro nás samozřejmě není jednoduché všemu rozumět, vysvětlit mu, co potřebujeme, a zároveň být náležitě zdvořilé. Vietnamština je jazyk, který zdůrazňuje společenskou hierarchii mezi mluvčími a když k tomu člověk připočte, že tento jazyk ještě neovládáme nijak skvělě, je jasné, kdo je v takovéto konvezraci na koni. Byly jsme velmi překvapené, když jsme se dozvěděly, že mluví také anglicky, a jednou jsme s ním anglicky chvíli mluvily. V tu ránu se Vinh distingovaného z člověka, z něhož čiší autorita, proměnil v mladíka, který se s námi bavil jako rovný s rovnými. A na koni byly my. To je zřejmě také důvod, proč s námi od té doby anglicky mluvit odmítá.

čtvrtek 30. září 2010

Peripetie se školou

Tak se nám včera s Martou skutečně podařilo vstát v půl šesté. Sice se spustila bouřka jen chvíli před tím, než jsme vyrazily do školy, ale zas takhle brzo není na ulicích moc lidí a je příjemně. Do školy jsme dorazily po půl sedmé. Nedostaly jsme rozvrh religionistiky, jen nám pan Tuấn naškrabal na kus papíru pár předmětů s časy a čísly místností, kde se učí, a tak jsme s překvapením zjistily, že ranní hodina byla hodina o islámu. Na to jsme se samozřejmě vykašlaly. Od jedné ze studentek jsme si půjčily rozvrh a poznamenaly si, kdy a kde se koná přednáška o původních vietnamských náboženských představách. Počkaly dvě hodiny na pana Vinhe, ale ten nám v zásadě řekl, ať už ho neotravujeme, že prý islám je přece také náboženství a my tu náboženství máme studovat. Naštěstí jsme si na webu našly stránky Ústavu vietnamistiky a rozvojových studií. Je to sice placená škola pro zahraniční studenty, ale na chodbě ústavu jsme potkali pana Vu, který nám slíbil, že se poptá, zda bychom mohly chodit na nějaké předměty. Pan Vu nám k našemu překvapení asi za 2 hodiny (což je na místní poměry rychlost nevídaná) napsal email, že by snad šlo, abychom na něco chodily a že máme zkontaktovat vedoucí oboru. Zítra ji snad zastihneme.

Také teď akutně řešíme akceptační dopis, který potřebujeme přiložit k žádosti o finanční příspěvek na druhý semestr našeho pobytu tady. Pan Vinh řekl, že on ho psát nebude, protože se nikdy nesetkal s tím, že by si někdo chtěl na vlastní náklady prodloužit studijní pobyt. Že nám ho má napsat vedoucí Ústavu filozofie, tu jsme ale ještě ani neviděly a tyhle věci tu trvají strašně dlouho, pokud člověk nenosí dárky. Včera jsme se proto rozhodly zajít na Ústav vietnamistiky a vietnamského jazyka, který je vedle naší koleje a kde si budeme tak jako tak platit hodiny vietnamštiny, ať nám to napíšou tam. Bylo nám sděleno, že pokud chceme papír s razítkem, musíme zaplatit. Takže mám dopředu zaplacený celý semestr vietnamštiny a můj účet je o 11 tisíc lehčí.

Večer jsme byly na večeři s Polkama Alou a Karolinou. Studují v Poznani a jsou tu z toho trochu vyjevené – asi jako my před dvěma lety. Opět se potvrdilo, že střední Evropa je holt střední Evropa. Bavíme se sice anglicky, ale když si mezi sebou povídáme česky, resp. polsky, je tomu celkem rozumět. Ta angličtina se nám ale včera nevyplatila – celý náš středoevropský dívčí rozhovor o mužích, Vietnamu a Vietnamcích si, jistě s velkým zaujetím, poslechl pán od vedlejšího stolu, který nás později plynulou angličtinou chtěl pozvat na pivo. Je zde dost neobvyklé, že někdo místní umí anglicky, zejména v naší čtvrti. Pozvání jsme s díky odmítly.

Dnes jsme ve škole konečně dosáhly aspoň částečného úspěchu. Ne, že bychom byly na nějaké přednášce. Ladě přednáška odpadla, v učebně, kde měla být přednáška o původních náboženských představách Vietnamu, nikdo nebyl a my jsme šly na Ústav filozofie shánět rozvrh hodin. Setkaly jsme se ale s několika vyučujícími z ústavu. Všichni byli tentokrát moc milí. Dozvěděly jsme se, že rozvrh nám snad někdo dá zítra (je možné, že ho nemají všichni vyučující nebo že není nikde k dispozici k nahlédnutí?) a profesor Cường z religionistiky si s námi popovídal a doporučil nám nějaké knihy. Také jsme se stavily za panem Vinhem a daly mu vázu z broušeného skla – snad nám tedy vystaví studentské průkazy. Také jsme se porozhlédly po univerzitním knihkupectví. Koupila jsem si slovník nejpoužívanějších sinovietnamských výrazů obsahující i čínské znaky a jakýsi úvod do symboliky vietnamských buddhistických pagod. To by se mohlo hodit. Odpoledne jsem se viděla s Thảo, svou studentkou češtiny, kterou jsem učila minulý rok na podzim. Studuje za nekřesťanské peníze ekonomii v angličtině na nějaké soukromé vysoké škole v Praze a teď byla na měsíc za rodinou v Hanoji. Bydlí úplně na severu starého města v typickém domečku tradičního typu s obývacím pokojem otevřeným do ulice, který zároveň slouží jako krámek. K mému úžasu jsme se celou dobu až na pár slovíček bavily vietnamsky. Ačkoliv je fakt, že šlo o běžná konverzační témata. Poznala jsem bodrého tatínka, mladšího bratra, tříletou tlustou neteř a kamarádku Hằng, která žila pět let na Proseku a umí trochu česky. Mám její číslo.

pondělí 27. září 2010

Nabité pondělí

Hanoj se připravuje na oslavy výročí 1000 let založení města. Už když jsme tu byly minule, byl v centru u jezera Navráceného meče obrovský světelný billboard odpočítávající dny zbývající do výročí. Teď už přípravy kulminují – v centru se opravují domy, nově se vápnem bílí spodky kmenů stromů (že by proti plísni?), ulice jsou ozdobené květinami a světelnými dekoracemi, staví se pódia a nacvičují průvody, objevily se nové sochy oslavující Vietnam, Hanoj, mír apod. Včera večer jsme se byly s Ladou projít v centru kolem jezera a nevěřily jsme svým očím. Ačkoliv samotné oslavy se budou konat až od 1. do 10. října, centrum bylo plné lidí. Nad jezerem se odehrávala nejspíš teprve zkouška světelné show, z reproduktorů se linula velmi hlasitá unylá hudba, chrám Ngọc Sơn na jezeře byl osvícený k nepoznání. Kolem jezera byl neuvěřitelný zmatek – lidé, kteří se procházeli a fotili s tou parádou, pouliční prodavači občerstvení, ulice zacpané motorkami. Na mostě vedoucím k chrámu Ngợc Sơn probíhala zkouška módní přehlídky tradičních vietnamských oděvů áo dài. Takovou koncentraci vysokých Vietnamců jsem v životě neviděla a asi už nikdy neuvidím. Mých 158 cm je zde řekla bych průměrná výška, ale tentokrát i Lada - která měří na místní poměry neuvěřitelných 179 cm a je všude nejvyšší – potkala kluka, který ji minimálně o hlavu převyšoval. Modelky a modelové holt musí být vysocí všude na světě.

Když jsme se dost vynadívaly na tu nádheru, vydaly jsme se na něco k jídlu do kavárny Puku. Dříve byla hned u jezera, ale teď se přestěhovala dále na západ, do francouzské koloniální vily. Musím říct, že mě to trochu zklamalo. Vila je sice krásná, ale podnik je drahý skoro i na české poměry a v zásadě nic moc. Dřív se mi líbil víc. Možná ho ocením za pár měsíců - až se mi bude stýskat po evropském jídle, můžu si tu dát dobrý burger za 70 korun.

Dnes jsme dopoledne zašly k panu řediteli, manažerovi, správci či jánevímco kolejí, kde bydlíme. Jednak po každé z nás chtěl dohromady 14 fotek (nedovedu si představit, k čemu jich můžou tolik potřebovat), jednak jsme chtěly urgovat naše stěhování. Koleje jsou bohužel zcela plné, ale pokud se něco uvolní, dá nám hned vědět. Vypadal, že to myslí vážně. Jeho kolega si s námi povídal, pozvali nás na nějaký oficiální „průvod národů“ konaný, jak jinak, při příležitosti 1000. výročí Hanoje. Vyzvednou nás 10.října v 5 hodin ráno na koleji. Ano, to je zde normální čas na to vstát. Prý abychom se vyhnuli ranní zácpě. Také jsme trochu tlumočily dvěma Polkám, které vietnamsky skoro neumí. Popravdě si tu v té díře začínám zvykat a jediné, co mě znepokojuje je to, že mi brzo začne plesnivět oblečení a knihy. Zřejmě jsme již překonaly jetlag, takže jsem poslední dvě noci spala.

Také jsme se dnes ve škole setkaly s učiteli z oborů, na které máme chodit. Pan Vinh, který nám se zařizováním pomáhá, je prostě zlatý. Dnes jsme zjistily, že mluví velmi dobře anglicky, ačkoliv s námi doposud mluvil jen vietnamsky. Jakmile jsme přišly na smluvenou schůzku do jeho kanceláře, řekl nám pan Vinh, že je na univerzitě jedna Češka, která by se s námi ráda setkala. Za chvíli se objevila Tereza, postgraduální studentka geografie, která zde provádí výzkum migrace. Vypadá moc sympaticky a posléze jsme zjistily, že máme společné známé a že jsou s Ladou spolužačky z gymnázia. Hanoj a Praha, Vietnam a Čechy jsou malé. Domlouvání rozvrhu bylo veselé. S Ladou se setkal vedoucí katedry politologie. Byl velmi milý, mluvil zřetelně a srozumitelně a ujistil Ladu o tom, že se pokusí jí ve všem vyjít vstříc. Navíc Lada dostala rozvrh hodin. My s Martou se setkaly s profesorem Tuanem, který pekelně huhňal, drmolil a chvílemi mi přišlo, že na nás kouká jak na blbce. Zejména, když se nás ptal, jestli umíme číst vietnamsky. No zkrátka nevypadal z nás moc nadšeně. Napsal nám nějaké časy, kdy máme chodit do školy, ale rozvrh s předměty jsme nedostaly. Tak vůbec nevíme, co nás zítra čeká za přednášku. Naštěstí, jak jsem již řekla, pan Vinh mluví anglicky, takže nám to čemu jsme neporozuměly, přeložil. Také z něj vypadlo, že se vlastně chce učit česky a že byl kdysi v Ostravě, na návštěvě u své švagrové. Po všem tomhle domlouvání jsme ještě zašly s Terezou na kafe. Je tu už delší dobu, takže má kontakty. A vzhledem k tomu, že se zabývá vietnamskou migrací, tak zná i mnoho Viet xu – Vietnamců, kteří žili v Čechách. Tak snad taky brzy nějaké potkám. Tereza má motorku, takže od školy odsvištěla na schůzku s jiným Čechem, který tu také dělal nějaký výzkum a zítra odjíždí. Nám se podařilo uprostřed dopravní špičky přejít čtyřproudý bulvár Nguyen Trai a najít zastávku autobusu číslo 21. Cesta k univerzitě trvá mimo špičku čistého času 15 minut cesty autobusem. Mimo špičku také autobus jezdí často. Ovšem cesta zpět nám zabrala o hodně déle. Ve špičce nabírají autobusy velká zpoždění. Na jednadvacítku jsme čekaly snad půl hodiny. Pak přijely tři za sebou, z nichž první dvě zastávku prostě projely, protože byly plné. Autubusy tu v zastávce nezřídka pouze hodně zpomalí a cestující do nich naskakují za jízdy.Naštěstí už víme, jak na to.

Tak změna. Zítra nám škola nezačíná v osm, ale v sedm hodin. Asi budu skutečně muset najet na vietnamský denní rytmus.

neděle 26. září 2010

Pozitiva života na koleji

Ačkoliv máme hrozný pokoj, má život na koleji i své nesporné výhody. Především se člověk snadno a rychle seznámí s dalšími studenty, kteří jsou pak cenným zdrojem informací a jsou ochotní člověku pomoci. S námi v přízemí žijí Kubánci a Bělorusové, nad námi především Mongolové a taky pár Maďarek. Asi nikoho nepřekvapí, že Kubánci jsou nejsympatičtější. Většinou jsou tu na celou délku studia, takže na5 let, a pokoje mají dozařízené ledničkami a vařiči. Celé dny se z jejich pokojů line Shakira nebo jiný pop, oni tancují na chodbě a zcela očividně si užívají života. Jediný, kdo netancuje je Luis. Tvrdí o sobě, že je jediný Kubánec, který neumí tancovat salsu, ale nevypadá, že by ho to trápilo. Luis nás pouští na internet (v jejich pokoji je skvělý signál), Martě dal první hodinu jízdy na motorce a tak celkově je moc fajn. S Maďarkou Ritou zas člověku dojde, že střední Evropa je málo platné kulturně relativně dost homogenní prostor. Ani jsme se moc nebavily, ale mám takový pocit, že si budeme rozumět.

sobota 25. září 2010

Noc

To, že náš pokoj je strašný, jsem již zmínila, doposud jsem však své problémy se spánkem zde i v předchozím pokoji přičítala především jetlagu. Nakonec se mi většinou po nějaké době podařilo usnout a s drobnými probuzeními se propřeválet nocí. Tato noc byla jiná. Ačkoliv čerpadlo přestalo čerpat už po půlnoci, přeci jen jsem se kvůli krysám rozhodla nechat okno zavřené. Kvality vzduchu v našem pokoji jsou těžko představitelné, nejvýraznější z nich jsou vysoká vlhkost i teplota. Jediným osvěžením je větrák značky VinaWind, který je sám o sobě hlučný a navíc v něm nepravidelně rachtá jakási uvolněná součástka. Odhaduji, že jsem spala tak 4 hodiny. Lada nespala vůbec. Zajímalo by mě, kdy nastane tak fatální únava, že prostě padnu a bude mi všechno jedno. Snad se dřív přestěhujeme.

Zrovna nám pod oknem porcují maso.