neděle 28. září 2008

Nabitý pátek v Hanoji

Tak z bouře nakonec nic nebylo. Jen tu hodně pršelo. V pátek jsme se chtěli jít podívat do Hočiminova mauzolea, ale opět se nezadařilo (byl to již druhý pokus). Nejenže otevírací doba je zcela surrealistická (8 - 10:30 dopoledne), navíc to podle cedulky u vchodu vypadá, že Hočimin již odcestoval na každoroční dovolenou v rukou moskevských specialistů na balzamování, ačkoliv se tak má dít až v říjnu a listopadu. Nedaleko komplexu Hočiminova mauzolea a muzea se nachází stará koloniální vilová čtvrť, čtvrť kde krom jiných sídlí i Ambasáda České republiky. A tak jsme se aspoň konečně odhodlali zajít nahlásit se na ambasádu. Tedy ne že by to byla nějaká povinnost, ale přeci jen je to slušné. Čechů je zde poskrovnu, a kdyby se náhodou něco stalo, je lepší, aby o nás věděli. Chargé d´Affairs, pan Roman Musil, nás přijal vřele ,pohovořil s námi a vůbec mě to celé příjemně překvapilo. Dokonce jsme byli na 28. října pozváni na recepci při příležitosti Dne vzniku samostatného československého státu!
Cestou z velvysalnectví jsme narazili na Hanojské muzeum výtvarného umění a hned jsme do něho zapadli, přeci jen bylo venku strašné vlhko a představa klimatizovaných a tichých síní byla více než lákavá. Staré umění (prehistorie až 20. století) bylo samozřejmě skvělé. Velmi zajímavá také byla část expozice věnující se malbě a sochařství 20. a 30. let. Překvapilo mě, jak rychle se různé západní vlivy - zřejmě díky Francouzům - ve vietnamském výtvarném umění prosadily, tedy aspoň podle toho co jsem měla možnost vidět. Samozřejmě, že největší část expozice zabírala válečná tvorba, zatížená propagandou. Nutno ovšem uznat, že i zde se našla díla, která měla něco do sebe. Navíc, válka tu prostě 30 let byla a ovlivnila životy několika celých generací, s tím nikdo nic neudělá.
Na odpoledne jsme měli koupené lístky na představení vodního loutkového divadla. Tradičně se hraje na rybníku, v němž loutkoherci sotjí po pás ve vodě a kryti konstrukcí ve tvaru chrámu a ovládají loutky na haldině před publikem. Krátké výjevy, které se hrají, jsou scény z každodenního venkovského života - zemědělské práce, chytání žab, hry dětí ve vodě - nebo z mytologie - tanec víl, tanec draků, párek fénixů. Vše doprovází lidové písně. V Hanoji se na vodě nehraje, je zde speciálně upravené divadlo s bazénkem. Trochu jsem z toho měla strach - přeci jen jde o folklor provozovaný pro turisty a tudíž je třeba být na pozoru. Nakonec jsem byla nadšená. Hudba a písně mě nadchly, bylo to vtipné, ale ne vulgární, a hlavně mě naplnila úžasem propracovanost této loutkoherecké techniky. V průběhu představení jsem zas jednou intenzivně prožívala to, že jsem tu. A taky to, že folklor a tradiční kultura tu stále hrají důležitou roli, ačkoliv to na první pohled asi není vidět.

čtvrtek 25. září 2008

Hagupit

Tak se jmenuje tropická bouře, která blíží k severnímu Vietnamu, tedy i k Hanoji. Včera se tu konečně ochladilo na zhruba 25°C, začal foukat vítr a rozpršelo se, z čehož jsem upřímně nadšená. Poprvé od našeho příjezdu (nepočítám-li výlet na Sapu) mi včera večer bylo téměř chladno! Hagupit se už stačil vyřádit na Filipínách, kde zabil nejméně osm lidí, a také u čínského pobřeží, takže sem se má zítra dostat už jen jako normální tropická bouře (2. stupeň ze sedmi). No stejně jsem zvědavá, přece jen je to má první tropická bouře.

středa 24. září 2008

Sapa

Sapa je francouzské koloniální horské letovisko na severozápadě Vietnamu, blízko hranic s Čínou. Dnes je Sapa pro turisty krom úchvatné krajiny přitažlivá zejména tím, že zde žije mnoho národnostních menšin. Tyto menšiny si zachovavaji vlastní jazyky a tradice a jejich příslušníci, resp. příslušnice, jsou na první pohled rozpoznatelné díky svým tradičním krojům. Se zhruba takovou představou jsme ve čtvrtek večer nasedaly (jen holky, Stano zase onemocněl) do nočního vlaku z Hanoje do Lào Cai - města, z něhož je to na Sapu nejblíž. Cesta vlakem trvala myslím 8 hodin. Jely jsme druhou třídou, tzn. v lehátkovém kupé, takže jsme se cestou dokonce trochu vyspaly, ačkoliv pohodlné to zrovna nebylo. Původně jsme přemýšlely o tom, že bychom na Sapu jely přes den, abychom viděly krajinu, ale když jsme zjistily, jak špinavá mají ve vlaku okna, seznaly jsme, že bychom stejně nic neviděly. Do Lào Cai jsme tedy dorazily v pátek velmi brzy ráno. U vlaku nás hned odchytli nahaněči nabízející dopravu na Sapu a po lehkém smlouvání a hodince pomalé jízdy vzhůru po serpentýnách jsme se poprvé po dvou týdnech ocitly na místě, kde bylo pouhých 25 stupňů a krásný čistý vzduch. Ubytovaly jsme se v hotelu s výhledem na hory, který nám doporučil jeden kamarád, a vyrazily se podívat po městečku. Jakmile jsme vylezly z hotelu, chytla se nás skupina hmongských žen, dívek a stařen (Hmongové jsou jednou z etnických menšin obývajících Vietnam), které se nám snažily prodat své rukodělné výrobky. Pronásledovaly nás celé dopoledne, před obchody vždy čekaly, až vyjdeme ven, a prostě vůbec nešly odbýt. Nebylo to úplně příjemné, ale na druhou stranu s nimi šlo krásně smlouvat (ano, přiznávám, pár drobností jsem od nich koupila). Na odpoledne jsme si v hotelu domluvily prohlídku jedné domorodé vesnice. Vesnice etnických menšin jsou zde totiž v jakési rezervaci a přístup do nich je možný jen s průvodcem a po zaplacení poplatku/vstupného.

První vesnice, do které jsme přijely byla vesnice menšiny Dào. Řidič nás dovezl na náves a nechal na pospas tlupě křičících daoských žen. Ty si nás hned rozebraly, bavily se s náma a vlekly nás do výše položené osady. Myslely jsme, že nám třeba předvedou nějaké tradiční tance, ukáží nástroje nebo řeknou něco o své kultuře... místo toho nás zavedly do jednoho z domů (chatrné prkenné budovy) a vybalily své zboží, které se nám snažily za každou cenu prodat. Málokdo z nás psychicky vydržel a nic si nekoupil při pohledu na chudobu, ve které Dàové žijí. Ženy, od kterých jsme si nic nekoupily s námi šly až k autu a zoufale se do poslední chvíle snažily nás přesvědčit, ať si něco koupíme. Byly jsme z toho dost mimo, protože něco takového jsme skutečně nečekaly. Náladu nám trochu zlepšil krátký výlet po nejvýše položené silnici ve Vietnamu k malebnému vodopádu a večer hodinová masáž před spaním, která byla skutečně fantastická (a levná).

V sobotu jsme původně měly v plánu velký výlet po asi 6 domorodých vesnicích, ale po pátečním traumatickém zážitku jsme změnily plán a zvolily kratší variantu, která navíc byla pěšky a ne džipem. Tentokrát jsme měly skutečnou průvodkyni. Dvacetiletou hmongskou slečnu Mai. Mai mluvila perfektně anglicky a ochotně odpovídala na veškeré naše dotazy. Posléze jsme se dozvěděly, že už je vdaná, má tříletýho syna a že je negramotná. Výlet s ní se skutečně podařil. Bylo skvělý počasí, hezky jsme se prošly a nikdo nás neotravoval. Snad proto, že v sobotu se na Sapě koná velký trh, na který téměř všechny místní ženy odešly. Vesnice, kterými jsme procházely byly v údolí a byly bohatší než ta z předchozího dne, ale i tak je tam život jistě pěkně tvrdej. Lidi tu musej téměř všechny zemědělský práce dělat ručně. Od sázení rýže, přes sklízení až po její mlácení. Odpoledne jsme se ještě stačily trochu projít po městě a večer nás auto odvezlo zpět do Lào Cai na noční vlak, který nás v půl páté ráno přivezl do Hanoje. V tu dobu tu už svítá a parky a ulice jsou plné lidí všeho věku, kteří cvičí, případně hrají badminton.
No, stále moc nevím, co si o našich zážitcích ze Sapy myslet. Přišlo mi to celý trochu jako safari. Čekala jsem, že půjde o víc, než jen o to vyfotit se s ženskou v kroji a nakoupit si od ní krásný vyšívaný drobnosti. Myslela jsem, že se něco dozvím o místní kultuře a tak. Popravdě jsem ani neměla moc chuť si ty lidi fotit, protože mi to přišlo voyeursky. Možná to z mého popisu vypadá, jako že menšiňáci na turistech děsně vydělávaj a celá jejich chudoba je jen Potěmkinova vesnice. To si nemyslím. Oni skutečně nemají jednoduchý život, protože vietnamská vláda, ačkoliv se holedbá různými programy na podporu národnostních menšin, včetně výuky jejich jazyků na základních školách, chce mít menšiny pevně pod kontrolou (a třeba výuka těch jazyků v praxi podle toho, co nám říkala Mai, neprobíhá). Pochybuji, že se menšiňáků někdo ptal, chtějí-li na tomhle "byznysu" participovat...

Už tři týdny!

Vůbec mi to nepřijde, ale už je to tak. Jsem tu již téměř tři týdny. Se spolužáky jsme se tu zabydleli, trochu se zorientovali, začali chodit do školy a dokonce podnikli první velký výlet mimo Hanoj. Seznala jsem, že je načase založit si blog. Přestává mě totiž bavit neustálé přeposílání hromadných mailů lidem, na které jsem omylem zapomněla či jejichž adresy nemám uložené v adresáři.
Teď se tedy budu trochu opakovat. Jednak pro ty, kdož měli tu smůlu, že jsem na ně zapomněla, jednak pro ty, kdo sem zabloudí jen náhodou.

Tak tedy, do Hanoje jsme přiletěli v pátek 5. září po 17 hodinách letu. První, co nás na hanojském letišti Nội Bài přivítalo, bylo neskutečné horko a vlhkost, zhruba jako v sauně (nutno podotknout, že počasí se od té doby příliš nezměnilo, horko je tu skutečně úmorné, ale naštěstí máme na pokoji klimatizaci, už se nemůžu dočkat až se tu ochladí). Ačkoliv jsme se si mysleli, že jsme připraveni na všechno, první dva dny jsme prodělávali drsný kulturní šok. Ocitli jsem se v cizím městě a přes to, že studujeme vietnamštinu už tři roky, jsme nikomu nerozuměli a nikdo nerozuměl nám.
Koncentrace lidí je tu obrovská a místní doprava je něco nepopsatelného. Dříve Vietnamci k přepravě čehokoliv používali především kola, s rostoucí životní úrovní však přesedlali z kol na motorky a auta. Připočteme-li k tomu naporsté ignorování dopravních předpisů včetně jízdy na červenou, v protisměru či po chodníku, neustálé troubení většiny účastníků silničního provozu a šílený smog, dostname se k vzdálené podobě toho, jak to tu ve skutečnosti vypadá. Navíc chodníky nejsou primárně určeny k chůzi, ale k parkování motorek, k posedávání u quán vỉa hè (něco na způsob stánků s rychlým občerstvením) či k prodeji čehokoliv. Museli jsme se tedy smířit s tím, že chodit budeme po silnici, že motorka může přijet odkudkoliv, že přechod nebo zelená na semaforu neznamená vůbec nic a že jedinou možností jak přejít silnici je pomalou avšak plynulou chůzí "proplouvat" proudem dopravních prostředků.


Oříškem také bylo zjistit, kde se máme najíst, aniž bychom chytili nějakou příšernou tropickou chorobu či cizopasníka. Vybaveni radami naší vedoucí oboru jsme se první večer pokusili vyhnout všem podezřelým pouličním stánkům a najít restauraci. Ve studentské čtvrti, ve které bydlíme, něco nemožného. Museli jsme tedy slevit z našich nároků a postupně jsme se začali stravovat tam kde všichni ostatní - tedy v malých bufetech (nevím, jak lépe to nazvat, restaurace ti rozhodně nejsou), kterých je tu plno, jsou neskutečně levné a vaří v nich perfektně. Podobně jsme přešli z balené vody na vodu z filtrovacího přístroje u nás na koleji. A kupodivu nikdo z nás neměl žádné výraznější potíže. Tedy kromě Stana, ale ten sem myslím přijel už nemocný...
Prvotní šok jsme tedy myslím všichni v zásadě úspěšně překonali. Teď přichází uvědomování si věcí, které jsem zpočátku nevnímala. Třeba to, jak na nás - na místní poměry spoře oděný bílý holky - všichni čučej. Spoře oděný znamená v tílcích a kraťasech. Vietnamky se totiž, horko nehorko, celé zahalují, aby se náhodou neopálily. V tom příšernym vedru, co tu je, nosí rukavice po ramena, případně speciální košile na motorky, které zakrývají celé ruce až po konečky prstů. Další součástí ochrany proti slunci jsou různé roušky na obličej a klobouky. Dlouhé kalhoty jsou samozřejmostí. Dalším problémem, kterému zde čelíme, je jak se nestat "bílými kurvami". Holky ze západu tu zřejmě nemají nejlepší pověst a když navíc pijí alkohol, případně kouří, je vše jasné. Většina vietnamských kluků tu pak má pocit, že si k nim může dovolit víc než k Vietnamkám. Ale abych tento problém příliš nevulgarizovala - prostě zápaďačky se na místní poměry chovají děsně vyzývavě - vyzývavě se oblékají a hlasitě mluví a smějí se (tradičně vychovaná Vietnamka mluví tiše a klopí oči). Nejvíc mě však pobuřuje, že tu s námi poměrně často nechtějí při nakupování smlouvat, ačkoliv kdekoliv, kde nemají napsané ceny se se smlouváním běžně počítá. Holt je na nás hned vidět, že nejsme místní a navíc se dá předpokládat, že máme peníze. Nutno podotknout, že mimo Hanoj jsme tento problém neměli. Ne nadarmo se o Hanojanech říká, že jsou skrblíci.